Programátoři, zapisovatelé, příkazy pro robota, aby správně došel z domu do lesa – to jsou činnosti, které už bezpečně zvládáme a žádný z robotů se cestou neztratil. Na dalším úkolu jsme se podíleli všichni a každá skupina musela svého robota správně nasměrovat tak, aby posbíral v lese houby, ale jen ty jedlé. Po skončení sběru by hřiby vystačily na pořádnou smaženici. Pak přišly na řadu robotické myši, které se měly pohybovat po námi předepsané trase. Ačkoliv se zpočátku zdály být úkoly těžké, na nás, již ostřílené programátory, si myši nepřišly. Bohužel, všechno jednou skončí, a s námi se musela rozloučit paní lektorka Pavla. Tato robotická lekce byla totiž poslední. Děkujeme laskavým sponzorům, neboť bez jejich podpory bychom byli o zcela nové poznatky z digitálního světa ochuzeni.
Tentokrát paní lektorka Pavla z Malé digitální univerzity nepřijela sama, doprovod jí dělal chlupatý plyšový kamarád. Tématem lekce bylo totiž krmení psa robotem. Nejprve jsme si společně zopakovali učivo minulých lekcí a dali se do práce. Protože nám Pavla přivezla i nového robota Smarta, museli jsme se s ním seznámit a naučit se zadávat potřebné úkoly. Pak už konečně došlo na naše oblíbené lego, ze kterého si každý postavil svého pejska. Pejsky jsme rozmístili po čtvercové síti a tvořili a zapisovali jsme robotovi takové programy, podle kterých by jim postupně zavezl krmení. Povedlo se a po skončení lekce měli všichni pejskové plná bříška.
Do druhé lekce výukového programu Malý programátor jsme šli s dobrým „ajťáckým“ základem a na něm hned v úvodu začali stavět. Nedělalo nám problém umisťovat šaškovy zapomenuté části oblečení na souřadnice a pomocí robota mu je postupně navracet. Pak už ale došlo na samotné programování. Sestavili jsme si z lega svoje roboty, ale hlavní postavu teď hrál robot Rubu. Toho bylo třeba správně naprogramovat, aby došel od startu k cíli, a přitom se vyhnul nastraženým překážkám. Dařilo se nám, Rubu dorazil pokaždé do cíle bez sebemenšího zaváhání a my byli po zásluze odměněni diplomem.
Konečně jsme se dočkali a po téměř dvou a půl letech jsme se mohli ponořit pod hladinu vlašimského bazénu. Někteří již plaveckým výcvikem ostřílení, někteří s bázní a obavou jsme se přivítali s „naším známým“ – plavčíkem Jakubem. Bez dlouhých okolků a po krátké rozcvičce jsme začali nejprve s osmělováním, pak nožky a šup – všichni už jsme se šplouchali v příjemně chladivé vodě. Ti statečnější začali hned s potápěním a tempy, začátečníci se s vodou velice rychle seznámili a hrdinně se pouštěli od „břehů“ přes celý bazén. Jakub nás učil prvky kraula, trénovali jsme správné pohyby nohou a dýchání do vody. Po zasloužené přestávce jsme si zasoutěžili, lovili puky a sbírali po hladině míčky. Ke konci výukové lekce se téměř všem podařil hrdinský kousek – skok do bazénu ze startovacích bloků. Děkujeme Jakubovi za skvělé plavecké dopoledne a doufáme, že se spolu zase brzy uvidíme.
Abychom nahlédli do zákulisí a tajů práce počítačových expertů, pozvali jsme si k tomu ty nepovolanější – lektorku Pavlu z Malé digitální univerzity. V první lekci nám nejprve objasnila, z čeho se počítač skládá, co v něm je a jak vlastně funguje. Dále jsme si povídali o automatech, k čemu slouží a jak nám ulehčují práci. Než jsme se mohli pustit do jednoduchého programování, bylo třeba sestavit si předměty, které bude „robot“ ovládat. Z námi všemi oblíbeného lega jsme postavili auta, mosty, domy a majáky a naučili se jejich ovládání na souřadnicích. A pak už nastoupili „programátoři“, aby zadávali „robotům“ příkazy ke splnění. Po ukončení lekce obdržel po zásluze každý z nás osvědčení a Pavlin příslib dalšího setkání.
Jak se stalo, že jsem tady? Tak to byla velmi záludná otázka, kterou si pro nás připravila paní lektorka Ida Pencová z organizace Hope4kids – Etické dílny. To, že děti nenosí čáp, to už přeci víme, ale jak to tedy opravdu je? Tento tvrdý oříšek jsme se s pomocí paní lektorky snažili rozlousknout jak ve Zruči, tak v Uhlířských Janovicích. Co myslíte, zvládli jsme to?
Proč má někdo modré oči, hnědé vlasy, někdo nosí brýle a jiný ne? Zjistili jsme, že jsme vlastně každý originál. Naše vlastnosti jsme zdědili po rodičích, mamince a tatínkovi. Každý z nás byl někdy miminko, a proto jsme si přinesli naše fotografie z dětství, abychom si je společně prohlédli. To vám byla krása!
Dozvěděli jsme se, že miminko roste u maminky v bříšku 9 měsíců. Zjistili jsme, jak dýchá, jí a co vlastně v bříšku celé dny dělá. Teď už také víme, že na počátku je malinké jako hrášek, roste a roste a než se narodí, už je pořádně veliké. A jak těžké to je s takovým pořádným břichem? I to jsme si vyzkoušeli. Pokusili jsme se udělat dřep, zout si boty, oblékat ponožky. To vám byla pořádná „fuška“. Nakonec jsme byli rádi, že jsme naše provizorní bříška z aktovek mohli odložit.
A co až se miminko narodí? Má před sebou velmi složitý úkol – všechno to, co my už umíme, se totiž musí naučit!
Děkujeme lektorce za příjemné a poučné setkání a v neposlední řadě Městu Zruč nad Sázavou za finanční podporu.
„Až nás vláček vysadí ve Šternberku v podhradí“ – takový byl název projektu, na který dostal z.s. Ručičky dotaci od NF Veolia prostřednictvím MiNiGRANTU na rok 2021. Vláček nás vysadil na vlakové zastávce v úterý dopoledne a odtud jsme se obtěžkáni batohy a batůžky vydali do penzionu U Mlýna, kde jsme měli do čtvrtka pobýt. Tady jsme vyčkali na příchod janovických kamarádů, společně došli na oběd a následný nákup potravin na příští dny. Odpoledne některé z nás potrápil místy namáhavý výstup na kopec Vrabov, z nějž byl krásný výhled na zdejší majestátní hrad. Ten byl naším středečním cílem, a to hned dvakrát. Dopoledne nás velice milá slečna průvodkyně provedla sídlem rodu Šternberků. Dozvěděli jsme se, jak se žilo hradním dámám a pánům v dávných dobách a jak se jim žije dnes. Neboť v den naší návštěvy pobýval na hradě jeho současný majitel – pan Filip Šternberk. Na hradní nádvoří jsme se vrátili ještě odpoledne a odtud pokračovali po červené turistické značce ke hladomorně. Většina z nás se bez zaváhání vrhla do jejích útrob, vystoupala na ochozy a z výšky si prohlédla poklidnou řeku Sázavu i samotné městečko. Dále jsme cestou minuli sochy svatého Vendelína a Prokopa a po silnici se pomalu vrátili do penzionu. Pan majitel byl tak hodný a zavedl nás do své soukromé vodní elektrárny. Vysvětlil nám, jak celé zařízení funguje a jak se vlastně elektřina vyrábí. Z vlastivědné exkurze jsme se ve čtvrtek vrátili domů obohaceni o nové vědomosti, zajímavé poznatky a neobyčejné zážitky.
Středočeský kraj
(právní forma kraj)
IČ 70 891 095
Zborovská 11, 150 21 Praha 5
Logo školy vyjadřuje myšlenku soudržnosti a vzájemné pomoci žáků a pedagogů
